Květen 2012

Incest

26. května 2012 v 22:00 Téma týdne
Když slyším o incestu, tak se bez sebemenšího zamyšlení trochu otřesu. Je to pro mě něco prakticky nepřijatelného z toho hlediska, že si to sama neumím představit. Přesto věřím, že se to stát může a úplně pochopím, když se stane taková náhoda, že ti dva nevědí, že jsou sourozenci pokud se vůbec něco takového stává mimo filmové scénáře.
Ale když potom spolu třeba bratr a sestra vyrůstají od mala a opravdu mají ten sourozenecký vztah, tak potom to prostě nedokážu pochopit. Mé "nedokážu pochopit" neznamená "odsuzuji", ale pouze to, že to opravdu nedovedu pochopit.
Je pro mě těžké se nad tím i zamyslet a proto to utnu, jen by mě zajímalo, víte o nějakém příběhu na tohle téma?

Co nám přináší hokej?

18. května 2012 v 19:40 Úvahy
Joo joo … klucí dejte jim to! Jste jedničky a blá blá blá ….

Hokej, hokej, hokej … Tohle šílenství kolem ve mně znuzuje z lhostejnosti otrávenost.
Nikomu to neberu, ať se dívají, fandí, jásají a truchlí. Vždyť i já dokážu na této hře ocenit dvě věci a to právě to, jak dokáže zmanipulovat tolik lidí.
Druhá věc je, že já opravdu umím ocenit, když někdo něčeho dosáhne a to ať je to cokoliv. Porot oceňuji, že se o něco snaží.
Přesto by mě zajímalo, co na hokeji přesněji máte? Kromě toho, že někdo reprezentuje naší malou republiku před světem a blá blá bla.
Takové malé zamyšlení jestli je to fér… Existují miliony povolání, při nichž lidé opravdu dřou a většinou právě pro druhé. Snaží se aby svojí prací udělali buďto radost a nebo pomohli.Dřou na tom mnohdy těžce celé dny a to včetně nedělí, takže nemohou být se svojí rodinou, nebo dělat to, co by si přáli. To celé proto, aby na konci měsíce dostali peníze, s nimiž jen tak vystačí do další výplaty, aby měli co do pusy.
A ani deset platů takového normálního člověka, který pro nás opravdu něco dělá a zaslouží si odměnu se nerovná jednomu planu hokejisty. Když většina z nich ani podle mě neví, ani netuší co práce je.
Z jakého pohledu na to koukáte vy? Těžko mě totiž vyvedete z omylu.

PROSÍM! NESERTE NA MĚ JEN PROTO, PROTOŽE TO NENÍ PRO VÁS

17. května 2012 v 17:06
Ahoj lidičky, je mi to drobet trapné, ale všechny bych vás chtěla moc poprosit, aby jste mě pro jedinkrát neignorovali a přečetli si to prosím.
Přihlásila jsem svého pejska do soutěžehttp://hobby.blesk.cz/soutez/nejpes/2012/profil/6121/cilka
A byla bych moc vděčná za každý hlásek. Moc tomu nevěřím, v životě jsem nic nevyhrála, ale věřte, že Cilka si to zaslouží a nejsou to jenom kecy. Možná to říkám proto, že nic jiného než jí nemám a vím, že mnozí z vás to nepochopí. Příliš nedoufám ve vaší srdečnost, ale byla bych opravdu moc vděčná - i když z toho nic nemáte. Dyžtak se můžete alespoň podívat, vždyť hlasovat můžete pro koho-kolkiv :)
Ale ironie je, že když mě někdo napíše, tak já mu jako blbec ten hlas dám :D
Ps: hlasovat můžete každou hodinu a každou hodinu můžete dát PĚT HLASŮ.

Dva světy a dvě dváře

17. května 2012 v 16:51 Téma týdne
Odpoutání mysli od těla … pod tím se dá představit hned řada různých věcí, jako například astrální cestování a nebo stav, který bych vám ráda zkusila popsat i když ho asi znáte dobře sami.
Je to stav, kdy prostě nevnímám svět. Jsem myšlenkami tak hluboko v mysli, že kdyby mě chtěl někdo například polít ledovou vodou, tak by mi to ani nedošlo. Takže možná dost nebezpečný stav. Někdy příjemný, jindy méně. Záleží za čím se do toho jiného světa ponořuji. Mám proto pocit, že žiji dvojím životem a to opravdu.
Ten jeden je zvenčí … chodím do školy a toulám se ulicemi při čemž působím více méně hloupě. Přitom jsem ale v druhém světě, kde ta hloupá tvář stále nad něčím bádá.
Podle mě jsou to opravdu zvláštní stavy. Nemyslím tím ale ty, kdy se prostě zamyslíte a přitom vnímáte. Myslím ty, kdy je to skoro srovnatelné se spánkem i když jsem při plném vědomí a přesto při vědomí tady vůbec nejsem.
Proto moc ráda píšu například povídky, protože se vždycky dostanu úplně někam jinam. Jakoby se mi alespoň na okamžik podařilo zmizet pryč a být šťastná.

Jak poznám, že právě sahám na úplné dno?

17. května 2012 v 16:50 Úvahy
Asi každý zažije někdy pocit naprosté prázdnoty a pocit, že všechno postupem času upadá. A to tak postupně, že to vypadá, jakoby už nemělo být lépe a horší už to také být nemůže. Ale jak poznáme, že jsme na samém dně?
Je lehké říct, že když dopadneme na dno, tak se alespoň máme od čeho odrazit, jenže to dno pro každého z nás znamená něco trochu jiného. Nevím podle čeho si volíme co je pro nás tak důležité a co méně. Dříve jsme myslela, že je to věkem, ale teď si to nemyslím.
Každopádně se stále setkávám s problémem, který sama asi nikdy nepochopím. Jsou to řeči o sebevraždě kvůli nešťastné lásce. Většinou je to ve věku okolo patnácti až dvaceti let. Je to skvělý příklad, protože v tomhle věku většina z nás vůbec netuší, co jednou vlastně chce, ani o tom nepřemýšlí. Přesto ví, že život bez dotyčného nebude mít smysl? Bez dotyčného, kterého známe pouhý měsíc, takže vlastně skoro vůbec. Tenhle problém se mi zdá novodobím trendem, přesto chápu, že někdo je citlivější.
Kde se ale v člověku vezme ta myšlenka, že tohle je to nejhorší co se může stát?
Mě to přivádí k myšlence jak jsme sobečtí. Ani já neřeším důležité problémy, ale myslím si, že snad ze všeho se můžeme vždycky do určité míry oklepat. Někdy je to opravdu těžké, ale koho by bavilo, kdyby pořád všechno vycházelo vstříc našim přáním?
Unudili by jsme se, ale protože řešíme právě ne ty podstatnější věci, tak ty důležité asi úplně přehlížíme.
Ten pocit, že jsem na všechno úplně sama a nikdo neví, co si právě prožívám, pocit, že mé problémy jsou jen na obtíž a že už nikdy nebude dobře, protože vše na čem mi tolik záleželo je pomalu pryč je opravdu nepříjemný a každý to prožíváme jiným způsobem.
Ale na světě jsou lidé, kteří denně bojují o své životy a třeba ani víc nemají a váží si každého dne, kdy mají ty nejzákladnější životní potřeby.
A lidi kolem mě stále řeší situace peněz, protože když je nebudou mít, nebudou se moct jít večer opít, nebo si koupit něco nového na sebe a budou muset mít dva dny na sobě stejné oblečení.
Každý prostě řešíme něco jiného a smutné je, že problémy druhých se nás tolik nedotýkají. Jsme sobečtější a sobečtější a když má někdo opravdový problém, nám se zdá zbytečný a malicherný, ale když pak máme sami ještě malichernější potíže, tak je to přece problém světa o němž se musí všichni dozvědět a vyřešit ho za nás.
Já sama si na tuhle otázku nedokážu odpovědět, ale mám pocit, že jde opravdu o víc, než denně řešíme, ať mám pravdu, nebo ne.

Opravdu nejde o víc, než být originální?

11. května 2012 v 20:14
Proč chceme být pořád všichni tolik originální? Neříkám, že to podle mě není hezké, určitě je a i já se o to jeden čas pokoušela, ale rozhodně to přece není to nejdůležitější. V dnešní době když si něco kupuji a nebo nechávám dělat - cokoliv - tak se musím zamyslet, jestli to náhodou nemá moje kamarádka. Ubohé. A víte proč to tak je? Právě proto, že každý chce být za každou cenu originální a když si potom někdo koupí něco stejného, tak místo toho, aby nám to polichotilo to bereme spíš jako opičení, neboli kopírování a je zle.
Ano, co je moc je moc, sama nesnesu, když někdo kopíruje především mé názory, ale podle mě je třeba si tyhle věci uvědomit. Originalita není všechno.
To máte jako třeba dnes ve světě celebrit, především asi v hudebních skupinách. Člověk nemusí umět zpívat, stačí, když bude něčím originální, pokud možno nejlépe by to měla být image a právě tu pak tisícovky puberťáků, ale i jiných generací kopírují.
Nebo pamatujete si na to, kdy se u nás objevilo emo a hromady lidí kolem nás se stávali originály, kterých vlastně po světě lítali tisíce a nikdo z nich vlastně ani pořádně netušil, co to emo je? Tohle jsou skvělé příklady.
Možná tady plácám do vody, ale cítím to takhle nějak. Mám problém s vyjadřováním - jen tak pro úplnost. ;o)

Sladkosti -ať se děje cokoliv...

5. května 2012 v 15:24 Téma týdne
Sladkosti jsou úžasné kromě jejich chuti také v tom, že nám obalují nervy, když je tomu potřeba. Ale tím některým z náš obalují tukem i tělo, které tak roste.
Pro mě je to další taková protiřečící si věc a osobně sladkosti nevyhledávám. Babičky jimi rozmazlují svá vnoučata, ale mě osobně to nikdy nijak nic moc neříkalo a úplně bez problému bez nich dokážu žít i když někdy si ráda pochutnám na něčem sladkém, hlavně když na mě jdou ony úzkosti. A potom chodím a přeměřuji si své špeky a zoufám a proklínám toho, kdo je vymyslel. I když on za to vlastně vůbec nemůže.
Ale docela koukám, když vidím co teď všechno nevymyslí. Je toho hrozně moc a například většina druhů čokolád mě osobně přijde úplně o ničem, protože chuť čokolády v tom vlastně ani není. Protože na sladké nejsem, tak mi i vadí různé ty kombinace. Nejsem jinak nijak vybíravá a sním všechno, ale sladkosti mě jednoduše ničí.
Zrovna nedávno jsem dostala k narozeninám dort. Nesnáším dorty, ráda je peču a dávám, ale jíst je nemůžu. Doma to všichni ví, ale vzhledem k tomu, že to byli osmnácté narozeniny to tedy prý jinak nešlo. A i přesto, že jsem se snažila k tomu přemoci a dokopat, tak jsem to nedokázala, přesto se mi ale potvrdilo, že jakmile koupíte něco sladkého a vy sami po tom nesáhnete, tak se nemusíte bát, že by to ostatní nechali zkazit.
Přesto jaká je tedy údajně krize si myslím, že sladkosti mají očividně docela budoucnost.
Líbí se mi jako malá pozornost.