Jak poznám, že právě sahám na úplné dno?

17. května 2012 v 16:50 |  Úvahy
Asi každý zažije někdy pocit naprosté prázdnoty a pocit, že všechno postupem času upadá. A to tak postupně, že to vypadá, jakoby už nemělo být lépe a horší už to také být nemůže. Ale jak poznáme, že jsme na samém dně?
Je lehké říct, že když dopadneme na dno, tak se alespoň máme od čeho odrazit, jenže to dno pro každého z nás znamená něco trochu jiného. Nevím podle čeho si volíme co je pro nás tak důležité a co méně. Dříve jsme myslela, že je to věkem, ale teď si to nemyslím.
Každopádně se stále setkávám s problémem, který sama asi nikdy nepochopím. Jsou to řeči o sebevraždě kvůli nešťastné lásce. Většinou je to ve věku okolo patnácti až dvaceti let. Je to skvělý příklad, protože v tomhle věku většina z nás vůbec netuší, co jednou vlastně chce, ani o tom nepřemýšlí. Přesto ví, že život bez dotyčného nebude mít smysl? Bez dotyčného, kterého známe pouhý měsíc, takže vlastně skoro vůbec. Tenhle problém se mi zdá novodobím trendem, přesto chápu, že někdo je citlivější.
Kde se ale v člověku vezme ta myšlenka, že tohle je to nejhorší co se může stát?
Mě to přivádí k myšlence jak jsme sobečtí. Ani já neřeším důležité problémy, ale myslím si, že snad ze všeho se můžeme vždycky do určité míry oklepat. Někdy je to opravdu těžké, ale koho by bavilo, kdyby pořád všechno vycházelo vstříc našim přáním?
Unudili by jsme se, ale protože řešíme právě ne ty podstatnější věci, tak ty důležité asi úplně přehlížíme.
Ten pocit, že jsem na všechno úplně sama a nikdo neví, co si právě prožívám, pocit, že mé problémy jsou jen na obtíž a že už nikdy nebude dobře, protože vše na čem mi tolik záleželo je pomalu pryč je opravdu nepříjemný a každý to prožíváme jiným způsobem.
Ale na světě jsou lidé, kteří denně bojují o své životy a třeba ani víc nemají a váží si každého dne, kdy mají ty nejzákladnější životní potřeby.
A lidi kolem mě stále řeší situace peněz, protože když je nebudou mít, nebudou se moct jít večer opít, nebo si koupit něco nového na sebe a budou muset mít dva dny na sobě stejné oblečení.
Každý prostě řešíme něco jiného a smutné je, že problémy druhých se nás tolik nedotýkají. Jsme sobečtější a sobečtější a když má někdo opravdový problém, nám se zdá zbytečný a malicherný, ale když pak máme sami ještě malichernější potíže, tak je to přece problém světa o němž se musí všichni dozvědět a vyřešit ho za nás.
Já sama si na tuhle otázku nedokážu odpovědět, ale mám pocit, že jde opravdu o víc, než denně řešíme, ať mám pravdu, nebo ne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Hrdinové tragédií jsou vždy docela obyčejní lidé...

-----------------

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama