Červen 2012

Bílá čokoláda že není čokoláda?

27. června 2012 v 14:34 Téma týdne
Na úvod bych začala trochu z druhého konce a to otázkou, která mě už párkrát napadla. Týká se bílé čokolády. Spousta lidí odmítá právě bílou čokoládu považovat z čokoládu. Je pravda, že každá čokoláda obsahuje kakao, právě kromě té bílé. Přesto ale ona bílá čokoláda je složením jinak docela podobná ne-li stejná. Chutná podobně, připravuje se podobně, vypadá podobně a jmenuje se úplně stejně, jenom s dodatkem "bílá"
A jestli jí tedy kvůli nedostatku kakao nemůžeme považovat za čokoládu, tak proč se tak tedy jmenuje?
Jinak co se čokolády týče celkově, tak se dá říct, že jsme jí pohlceni od malička. Pojídáme jí v různých formách ať jako chuťový rozmar, balzám na nervy a nebo z jiných důvodů. Já osobně nemám vůbec ráda, když se čokoláda s číkoliv míchá. Všeobecně jí moc nejím, ale přesto mám občas asi nějaké nedostatky a zhruba jednou za půl roku jsem schopná sníst celou tabulku na posezení, přesto, že po zbytek roku o ní ani nezavadím.
Čokoláda má svoje kouzlo. Díky různým úpravám a zdobeným balením je vhodným dárečkem pro každou příležitost. Neznám snad nikoho, komu by čokoláda vyloženě nechutnala.
A ten mýtus, že po čokoládě tloustneme a jsme tlustý právě po sladkostech je podle mě opravdu hloupý. Pochopitelně, když se budu čokoládou přežírat, tak budu tloustnout. Ale v malé dávce je jistě zdravá. Jenom na ní svádí svojí lenost se hýbat a podobné věci.
Rozepsala bych se, ale téma mi není tolik po chuti.
NIC VÁM TO NEUDĚLÁ A PRO MĚ JE TI DŮLEŽITÉ ;)

Facebook - uživatelé, čtěte ;)

24. června 2012 v 16:57 Úvahy
Zdravím vás. V dnešní době má facebook skoro každý. Teoreticky je naší závislostí a závidím těm, kteří to mohou popřít.
Nu a každý kdo teď sedíte u pc a jste uživatelem facebooku mi můžete pomoct. Možná teď přestanete číst, ale zkuste pochopit, že mi tím opravdu můžete pomoci k něčemu, co je pro mě opravdu důležité. Přitom vás to nestojí nic, než maximálně pět minut, které tady stejně strávíte a někomu tím uděláte opravdu radost. I když chápu, že nechápete, proč by jste měli.
Tak prosím, neobracejte se zády a pomozte. Tolik lidí si to přečte a jenom se ušklíbne, ale zkuste se vžít do mé situace, kdy opravdu můžete vyhrát to, co je vaším snem - dlouhodobým a ztěžka dosažitelným.
Tedy k věci na stránce
(pokud nevyjede hned fotka, tak jsem tam jako štěpánka dindová s fotkou divočáka) a dáte prostě hlas. Nic vám to neudělá, tak vás prosím buďte alespoň pro tentokrát té lásky. Já jako blbá dycky hlásám, když někdo poprosí a co z toho? Taky z toho nic nemám, ale prostě doufám, že se mi to jednou vrátí i když tohle dělám prvně a snad i naposledy v životě a nevěřila bych, že se k tomu ponížím J
Pokud jste se ke mně otočili zády, tak mi prosím jenom napište, co by vám to udělalo. Děkuji.

Polsko

22. června 2012 v 12:28 Téma týdne
Tak ještě jednou k tématu týdne. Jediné, kde jsem byla za hranicemi je Polsko.
Jeli jsme tam se školou kdo chtěl. Cílem bylo navštívení Bělověžského pralesa, Osvětimi, Birkenau, Krakova, hlavního města a různých památek.
Moc se mi líbilo v Krakově. Dříve to bylo hlavní město Polska. Lidé jsou tam na sebe neskutečně milí a přátelští i k nám. Jakože města nemám ráda, Krakov mě opravdu okouzlil. Naopak Varšava se mi ani trochu nelíbila. Je taková "špinavá".
Také jsem se dozvěděla, že Bělověžský prales vlastně není žádný prales, ale obyčejný les - ale krásný. Co mě mrzí je, že jsme tam byli v dubnu a já tedy propásla čtyři odstíny zeleně stromů.
Nejsilnější zážitek mám z koncentračního tábora Birkenau, jehož rozloha je42 ha. Neskutečné.
Ale výlet to byl opravdu okouzlující i když kratičký.
Pokud vám můžu dát jednu dobrou rady, kdyby jste chtěli vycestovat do Polska, nespoléhejte na to, že všude berou eura. V Polsku si za ně nic nekoupíte, jak jsem mohla sama zjistit.
Pokud by vás něco zajímalo, klidně se ptejte :)
A tady pár fotek (opravdu jenom pár) : :)

Tohle je pohled na hrad po příjezdu. Musím uznat, že jako noční město to bylo ještě kouzelnější. :)

Tady je něco z náměstí Krakova.

A znovu něco z Krakova. :)

Osvětim

Birkenau.

Cesta do B. pralesa :)

Tady jedna z "pralesa" :)

Zubři, ale bohužel z dálky.

Varšava.

Kdyby jste chtěli vidět o něco více fotek, tak můžete mrknout na moje rajče - dindovka.rajce.net
Ale neni jich tam také moc. Víte stala se mi pěkně blbá situace. Hned dvě. Napřed mi došla pamětovka, dostala jsem jí narychlo od dědy a nějak mi uniklo, že je jenom na 500 fotek. No a potom, když jsem si fotky stáhla do ib programu ... podařilo se mi ho odistalovat. Ale já doufám, že až najdu cd, že se je podaří nějak obnovit. Moc mě to štve! Ale alespoň, že se dochovalo to málo.

Mani-svet ;)

22. června 2012 v 9:25
Zdravím. Tady vám chci představid první SB :) Nejen že má moc hezký blog - určitě mrkněte - ale soudím, že je to neskutečně hodná holka.

CESTOVÁNÍ-stále prosím :) Nic se vám nestane ;)

22. června 2012 v 8:53 Téma týdne
Článek je přiřazen k tématu týdne "Cestování".
Když si přečtete předchozí článek, pochopíte, jak na tom s cestováním jsem. Nejprve vám vysvětlím o co mi jde.
Víte cestováním žiju, bohužel nepocházím z bohaté rodiny. Můj sen je podívat se do Afriky, ale pokud jednou nebudu mít opravdové štěstí, tak nemám šanci. A právě jsem našla soutěžhttp://www.riskujtejenzazitky.cz/#{"p":"/soutezni-snimek-317"}
když bych měla nejvíce hlasů, splnil by se mi sen. Dali by mi 100 000 kč na mojí vysněnou cestu. Víte, že cestování je dnes jenom o penězích. Prosím, zkuste si představit, že jde o váš sen a najdete takovouhle soutěž. Proto vás opravdu strašně moc prosím, nenechte mě v tom abych jenom dál snila. Moc času vám to nezabere a přitom je to to jediné, co vás to bude stát. Je to minutka. Nevím, jak bych vás měla poprosit a dokázat vám, jako moc je to pro mě důležité?

Proč taková nespravedlnost ...

22. června 2012 v 8:50 Úvahy
Nechci si stěžovat a fňukat, ale už mě to opravdu štve. Všechno a téměř všichni kolem nás jsou nespravedliví. Ale já to nechápu, proč to tak je? Podle čeho si ty co mají nad námi nějakou moc vybírají koho potopí? Poznala jsem, že ta "moc" (ta kterou má například učitel nad žákem) a každá jiná dělá s lidmi zajímavé věci. Cítí se najednou, že jsou něco víc. Vědí, že svým rozhodnutím mohou ubližovat, ale přesto ubližují. Vybírají si to podle tváře? A proč ty Hanzlíci mají vždycky štěstí…
Nejvíc tohle chování lidí pozoruji co jsem na střední. Dříve jsem to tolik nevnímala i když je jasné, že to bylo vždycky. Ale teď už jsem opravdu naštvaná. Přijdu si, že jsem úplně hloupá, ale přitom za svůj již třetí neúspěch v autoškole téměř nemůžu. Zkusím vám to vyprávět i jdyž vás to asi zajímat nebude, ale je to dokonalý příběh k tématu.
Autoškolu nám platí škola - díky bohu. A byli jsme seznámeni s tím, že někoho musejí vyhodit. Prvně vyhodili nějakých 13 lidí. Už tehdy to nebylo fér u většiny. Byli jsme na to tak nějak všichni stejně. Komisař jezdil s někým hodinu po městě a nakonec mu řekl, že neví. Že si to rozmyslí a dá mu vědět na konci týdne. Tím ho vystavil velkému nervovému náporu. Podle mě to moc dobře věděl.
Po druhé už to udělalo o něco více lidí. Ale stále pouze dvě dívky. Mě osobně vyhodil za nehospodárnou jízdu, které něco chybělo.
No a potřetí … první den jela kamarádka a kamarád. Oba jezdili cca 15 min a udělali. Parkovali jenom popředu … prostě paráda! A druhý den nás skoro všechny zase vyházel.
Mě za to, že jsem nerozhodná. Tak jeto snad podle nálady?
A i mě štve, že ti chytráci, kterým to dal i například za vjetí do proti směru nemůžou mlčet, ale musí mi opakovat jak jsem blbá, mě a ostatním, kteří to nemají. Ale kdyby se radši zamysleli, došlo jim jak to bylo a drželi hubu.
Víte já snesnu kritiku, ale tohle mě opravdu mrzí. Stále jenom z rodičů tahám peníze, abych je mohla jen tak vyhodit za spoustu nervů. Já nevím, přijdu si jenom ublíženě a přijde vám to normální?
Ale to není jenom můj a jenom tenhle problém. Každý to určitě známe moc dobře. Ale v tomhle případě už jsem opravdu zoufalá a uvažuji, že to vzdám. Bez papírů sice budu v budoucnu v háji, ale nervy mi za to nestojí.

Cestování- téma několika tváří - já volím touhu

18. června 2012 v 21:03 Téma týdne
Cestování se týká každého z nás. Jsem cestovatelé od prvních krůčků. Pro mě cestování znamená něco nového - objevovat. Také nové příležitosti a hlavně zážitky, které mi nikdo nevezme. A je úplně jedno, jestli vycestujete o pár vesnic vedle, nebo k protinožcům.

Moje maminka říká, že je smutné, když člověk chce vycestovat za hranice a přitom nezná vůbec svojí zemi. Co hůř, nezná nic, kromě města ve kterém žije. Neříká to pochopitelně jen tak. Já bych si přála cestování zasvětit život. Přitahují mě různé země jako magnet a nechápu proč. Od nějakých 10 let toužím navštívit Afriku. Maminka mi říkala, ať to nikde neříkám, že je to hloupé. Myslela tím dětinské přání, které se mi nevyplní. Vlastně nikdo tomu nevěří, ale mě to nevadí. Ráda se tím chlubím dál a opravdu věřím, že se mi to splní, protože si za tím půjdu.
Z jedné strany mají rodiče pravdu. Neznám vůbec českou republiku, jenže popravdě mě nic neříká. Lidi se mi hnusí a o zvěř je tady nouze. Něco tady prostě postrádám, ale neříkám že to najdu třeba právě v Africe. A nesnažte se mi tvrdit, že tam lidé nejsou lepší. Jejich mentalita je úplně někde jinde, ale tím odbíhám od cestování.
V české republice mě ale lákají Beskydy, abych jí tolik nekřivdila. Ale myslím, že tady mě prostě nic dobrého nečeká.
Víte co je podle mě problém ohledně cestování, takový největší? Je to jenom o penězích. Finančně náročné a ne každý si to může dovolit. Je to hrozná škoda.

A ještě jeden příběh. Když mi nebylo ještě osmnáct, řekla jsem rodičům, že až budu plnoletá, hned někam vyletím. Protože s nimi mám takovou dohodu. Letos se tak stalo a 9. srpna odlétám do Irska. Jsem moc zvědavá. Doufám, že se tam trochu naučím jazyku, abych mohla cestovat dál a bylo to pro mě snadnější. I když právě nevěřím, že nějaké další cestování budu mít peníze. Myslím na to abych navštívila všechny ty země - do poslední - které mě tolik lákají.
Pokud čtete tenhle článek, mohly by jste mi vlastně poradit. Pojedu na jazykový kurz do zahraničí. A mám dilema. Nabízejí Kapské město v Africe. Afrika - sice můj sen, ale myslím, že bych byla hodně zklamaná. Já chci do Beninu, Čadu … do těch chudých částí a nechci aby se můj sen stal jen tak něčím. Bohužel v chudších částech by mě asi těžko někdo učil Anglickému jazyku. Další v mém výběru je Nový Zéland - nakláním se k němu hodně. Je finančně náročnější i když mě právě překvapilo, že to není až tak hrozné. Krásná krajina i když téměř ve městě, ale je to něco úplně jiného a hlavně tahle možnost se mi naskytne už jenom zřídka. A jako třetí mě zaujala Malta. Ani moc nevím čím, má prostě svoje kouzlo. Já vím, že je to na mě a každý přemýšlíme úplně jinak a máme jiné přání a potřeby, ale řekněte, co by jste si vybrali vy?


Bude to vypadat jako naivní žvást, ale cítím to tak

17. června 2012 v 21:32 Téma týdne
Krása je něco, co si každý představujeme nějakým odlišným způsobem. Já si při tom slově vybavím ušlechtilost koně, pestrost přírody a lidi, mezi kterými se cítím dobře. Zkusím to pojmout přímo z hlediska lidské krásy, jak si jí představuji.
Spousta holek si myslí, že jejich krása spočívá v make-upu, velkých prsech, malém zadku, umělých nehtech ... Není divu, že tomu věří, když tyhle holky se propagují v reklamách, televizích a především na facebooku. A i mě je jasné, že za takovou kráskou se otočí víc kluků, než za holkou, jako já- úplně obyčejnou. Neříkám, že mě to nezamrzí a chápu, že některé holky v dnešní době se opravdu užírají. Z části na tom má podíl naše společnost. Jak říkám, nutí nám svůj ideál. Nehledě na to, jak umějí být někteří krutí a shazovat druhé jenom za to jak vypadají.
Já stále věřím a doufám, že přesto najdu někoho, komu na vzhledu nezáleží. Svým způsobem je důležitý do jisté míry. Ani já si nepředstavím pod pojmem krásy opilce, smradlavého a špinavého člověka .. Ale každý jsme krásný a nejsou to jenom kecy.
Těžko se to vysvětluje. Sama jsem bohužel do jisté míry povrchní. Přesto třeba já nejsem žádná krasavice. Nepoužívám make-up, nenosím upnuté super moderní hadříky, které teď letí, nejsem vyvinutá, jak si pánové přejí, aby holka byla... Nejsem ideální. Ale poslední dobou o věcech dost přemýšlím a říkám si, jestli na mě opravdu není nic, proč bych si měla vážit sama sebe, něco krásného. Po dlouhé době jsem přišla na to, že vlastně ano. Z mého pohledu, například to, že se bavím s každým kdo za mnou přijde. I když si myslím, že je to debil a je to bez naprosté přetvářky. Je to hloupá maličkost, ano, ale tihle maličkostí je víc i když si řeknete, "to je kravina" dále chci pomáhat lidem v zemích, kde je to potřeba a to myslím vážně a neříkám to jenom tak … a několik takovýhle věcí. Vidím krásy přírody, mnozí tam nevidí nic. Já si sama tohohle prostě vážím a jsem šťastná, že to mám. Je to krásné a já se strašně bojím, že o to přijdu.
Jak si ale představuji krásného člověka? Nemyslím ideál, ale krásu, lehko se to plete. Ale je to člověk, ze kterého necítím strach. Strach z toho, že bych mohla být lepší než on, který cítí. Člověk, na kterém vidím, že mě má rád i s chybami jaké mám. Dál ho ale nedokážu specifikovat. Prostě aby byl hodný. Nic víc v lidské kráse nehledám. Přesto by jste nevěřili jak moc je těžké najít hodného člověka.
Vypadá to, jako naivní žvást, kterému sám autor nemůže věřit. Jak jsem se zmínila jsem povrchní, užírá mě to. Sama vnímám, že víc toleruji hezké tvářičce, než pro mě méně přitažlivé. Jenže to neznamená, že ta méně přitažlivá tvář pro mě není krásná. Ve skutečnosti je nakonec mnohem hezčí než ta krásná mým očím. Opravdu to tak prostě je.
Mám takovou historku, která spočívá v něčem docela podobném. Přišla jsem na intr plný kluků. Byli jsme tři holky. Já ta obyčejná do pohody a moje kamarádka. Ona byla opravdu hezká, holka, jak si kluk představuje. A docela často se nám stávalo, že za námi přišel kluk, který s námi chtěl jít ven. Bylo jasné, že kvůli ní. Líbila se jim. Já měla jít jenom proto, že sama by nešla. Nakonec to ale povětšinou dopadlo tak, že kluci psali mě milé věci. Jendou mi kamarád dokonce napsal, že chtěl poznat jí, ale zjistil, že já jsem ta, které může věřit a že má rád mě. To dokazuje, že nejde jenom o krásu, která jde vidět očima. To si nevymýšlím.
Trochu mě mrzí, že jsem nakonec opravdu skončila u takovéhle krásy. Ale asi to takhle cítím.

Mám strach z normálnosti

8. června 2012 v 20:26 Téma týdne
Všichni si myslíme, že jsme normální a přesto jsme pro spoustu lidí strašní podivíni. Právě to mě přivádí k zásadní otázce, kdo vlastně rozhoduje o tom co je normální? A kdo má právo to tak přesně a s jistotou určovat?
Ono "normální" podle mě v poslední době není žádná výhra. Když vidím co lidé považují za optimum, tak si říkám, že normální ani být nechci.
Myslím si, že s naprostým klidem i můžu říct, že nejsem. A jak to poznám? Většina lidí mě totiž odsuzuje za to, jaká jsem. Ať je to vzhled, nebo moje podstata, je to špatně, protože být normální pro ně znamená něco jiného, než pro mě.
Proto si myslím, že nikdo nemůžeme říct, "ano, tohle je normální a ty jsi nenormální!" pokud tam nedodáme, "ano, podle mě tohle je normální a podle mě jsi ty nenormální!" Nemáme právo soudit druhé.
A právě to, co lidé dělají s takovou oblibou nejčastěji je, že druhého odsoudí za jeho chování, za jeho slova, činy, zvyky… a jenom proto, že on sám má jiný názor, jinak by se zachoval, nebo má odlišné zvyky. V tom je ale přece ta krása, že nejsme jednotvární, nebo alespoň to tak vidím já.
Proto mi většina lidí přijde tak absurdní. Protože si myslí, že to co oni dělají je správné a právě normální a pokud je to trochu jinak i například v otázce názoru, je to nenormální.
Čím dál hlouběji si uvědomuji, že nechci být normální. Z dnešního normálu totiž moc netuším. A to v čem si vzpomenete.
Zaniká tím moje podstata, nevím jestli tím můžu mluvit i za jiné.
Jsem na střední škole a mám své názory, které jsem ještě kdysi ráda probírala, abych viděla i pohled ostatních na věc.
Dnes mám pocit, že když mám na něco jenom názor, nebo pouhou teorii a řeknu, že nejde o víc, než teorii a ve skutečnosti to může být jinak a že si to plně uvědomuji, tak se mi většina lidí vysměje. Ať jde o cokoliv. Proto jen poslouchám jak se baví, myslím si svoje. Toužím říct svůj názor, ale proto, že je třeba jen nepatrně odlišný raději mlčím. Vím totiž jak umějí být lidé zlý i při pouhé debatě o sebevětší hlouposti.
Vždyť něco podobného můžete pozorovat i pokud jde o vnějšek. Například pokud máte pár kilo navíc, křivý nos, šilháte, nosíte rovnátka … cokoliv z toho je nenormální, protože někdo určil standart a vy se tedy můžete jít zahrabat.
Mám strach z toho, že jednou budu také tak normální.
Vezměte si třeba to stále diskutované téma. Když uvidíte cikána, tak se okamžitě ofrníte, protože je pochopitelně nenormální. Je to přece cikán. To samé čenoch. Ale vždyť oni na nás se mohou dívat stejně. A konkrétně u těch černých lidí jde opravdu jenom o to, že jsou tolik odlišní na pohled. O nic víc. A pro většinu z nás je úplně normální je za to odsoudit. Pokud tvrdím opak a já ho tvrdím - zdůrazňuji - je to můj názor! - už jsem já ta úplně hloupá. Ale podle mě mám navrch.
Nenormálnost = budu tě urážet, ať je tvá podstata jakákoliv.

To máte, jako když si někdo vymyslel koncentrační tábory a někomu to přišlo úplně normální. Nepochopím jak mohlo. Tolika lidem. Byla bych snad tehdy nenormální před německými důstojníky, kdybych jim řekla, že je to zrůdnost a co si o tom myslím? To je přesný případ mé otázky. Kdo určuje co ano a co ne? Ale začíná mě to zavádět k takovým tématům, že to raději utnu. Jen mi řekněte, je podle vás normální můj názor? A podle čeho soudíte?